-Nikdy to nevzdávej, můza je mrcha!-

Blog založen 2.4. 2013 ©

ANN - 2. díl z ?

29. října 2013 v 19:28 | V. |  Ann - ? dílů
V minulém díle jste četli:
...Brouzdala se sněhem a zuby jí drkotaly, při každém výdechu jí od úst stoupala bílá pára, která se ve světle pouličních lamp rýsovala do všelijakých tvarů... Bylo jí opravdu špatně, kašlala a z nosu jí teklo... Došla na roh ulice, když ale chtěla přejít silnici, obklopil jí hlouček mladých lidí. Mezi takové kdysi patřila... Ne přímo mezi takové, ale kdysi také bývala hezká a dokonce i oblíbená. Až do té osudné noci, které litovala každou sekundou svého života... "Tak co bude? Budeš na mne ještě dlouho takhle mířit?!", vybuchl kluk.
"Drž hubu!"
"Nebo co?", sebevědomí mu najednou stouplo. Udělal krok k Ann a pak ještě jeden.
"Ty víš co..", usmála se Ann a zmáčkla spoušť...


Ozvala se rána a chlapci se podlomila kolena. Ruce si přitiskl na břicho a zalapal po dechu.
"Ty krávo jedna!", vykřikl, ale ostatní chlapci zůstali stát s pusou dokořán a nevěřili vlastním očím.
Ann odstoupila a schovala pistoli zpět za opasek, který pak překryla bundou. V očích se jí zaleskly slzy, ale naplakala. Neměla důvod...
Potom se otočila a rozeběhla se pryč od chlapce, který krvácel na chodníku a krev se vpíjela do sněhu pod ním. Ann byla myšlenkama jinde. Po pěti minutách, po celé události už byla zase celkem v klidu. Nemělo smysl se strachovat, nebo mít výčitky svědomí. Samozřejmě mohla toho kluka prostě nechat být, ale on si to zasloužil. Moc dobe věděla, co to znamená mít v rukou něčí život. Nebylo to poprvé, co zabila. A od té doby jí to bylo jedno. Tohle byla její druhá vražda. Pak jí napadlo, že by to ten chlapec mohl přežít. Sedla si na lavičku a odpočívala. Opět vytáhla pistoli. Ne, nepřežil to. Cítila to v kostech. Vystavila zbraň do světla lampy, tak aby se blýskala. Zemřel pár minut po té, co odešla. Zásah byl přesný. Znovu zastrčila pistol a zvledla se z lavičky.
Ubíraa se nočním městem a poslouchala píseň ulice. Temná, stále tak temná jako by už do ní nikdy nemělo pronika sluneční světlo. Lampy, které stály podél chodníků byly jen náhražkami pravého světla. Tak umělé a tak smutné, jak tam stály se vzpomínkou na slunce. Na teplé letní dny i noci, kdy měsíc zářil a hvezdy svítili na cestu. Dny, kdy si teplý větřík pohrával se záclonami v otevřených oknech a příjemně hladil člověka po tváři. Ještě tohle léto bylo tak dokonalé, jako z románu. Ann zažila jednno z nejkrásnějších lét svého života a tak nějak tušila, že žádné další tak krásné již nikdy nepříde. Kdo ví, jestli vůbec ještě nějaké zažije. Nebyla si jistá, co bude, ale věděla že osud má ve svých rukou.
Když se konečně začalo rozednívat a lampy zhasly, Ann konečně po dlouhé laedové noci spatřila záblesk ranního slunce. Kousek vysvitl v trhanci šedých těžkých mraků a pohladil jí po zmrzlé tváři. Oslepil jí oči a jí se zamotala hlava. Byla příšeně zesláblá a nakonec se jí podlomila kolena. Poslední, co si pamatovala, byl tvrdý náraz do hlavy a něčí hlas.
Něvěděla jak dlouho spala, nebo co se dělo. Když se pak probudia, nemohla pořádně zaostřit. Cítila, že leží na něčem měkkém ve sluncem prosvícené místnosti. Všude to pěkně vonělo a bylo jí teplo. Pokusila se zvednout na lokte, ale někdo jí srazil rukou zpátky.
"Musíš odpočívat.", řekl jakýsi hlas a ten zvuk se nesl jako ozvěna.
Ann otevřela ústa v pokusu promluvit, ale místo toho se zuřivě rozkašlala. Hlava se jí opět zamotala a oči s ejí zavřely.
Když se probudila poddruhé, byla už noc. V rohu slabě svítila žlutým světlem lampa. Uvědomila si, že konečně vidí, kde je. Ležela v posteli v prostorné místnosti s pacím stolem, knihovnou, křeslem a rádiem. Také si všimla skříně a hezkého fialového koberce. Místnost byla vymalována na světle fialovou a bílé dveře vedoucí z pokoje byly zavřené. Vedle ní na nočním stolku ležela sklenice vody a nějaké prášky. Chvíli na ně hleděla, než jí došlo, že leží na nějakém zvkazu. Natáhla se pro něj a prášky slkouzly na dřevo stolku.

Pokud čteš tento vzkaz, vítám tě opět mezi žívými. Je mi líto že s tebou v tuhle chvíli nemohu být, vrátím se až ráno. Pokud ti bude hodně špatně, vezmi si prášky, co jsem ti přichystal na stůl. Nikam nechoď a odpočívej. 
Brzy na viděnou,
-M.

Když si to Ann přečetla, měla pocit že musí okamžitě zmizet. Pohoda, kterou před tím cítila byla pryč, když jí došlo co se stalo. Zapoměla snad na to co udělala? A co udělat musí? Srdce se jí rozbušila. Schodila ze sebe peřinu a vyskkočila z postele. Nohy se jí v tu ránu podlomily a ona spadla obličejem na koberec. Moc to nebolelo, přesto že věděla že by mělo. Byla jako omámená. Znovu se vyšplhala podél postele na nohy, a pokusila se dojít k oknu, ale znovu spadla už po pár krocích. Najednou byla opět příšerně unavená. Chvíli sama sebe přemnouvala, aby se pokusila aspoň podíva z okna, kde je, nebo dojít k bílým dveřím, ale vzdala to po pár dalších pádech. Celý pokoj se s ní točil a ona se sotva dostala zpět na postel. Přitáha si peřinu k bradě a ihned usnula.

Konec 2. dílu

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kristýna Kristýna | Web | 30. října 2013 v 21:37 | Reagovat

Ahoj, tento příběh se mi moc líbí a hezky se odvíjí :) nominovala jsem tě na Liebstre Award Tag (http://kikabu.blog.cz/1310/liebster-award-tag) tak doufám, že se zúčastníš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama