-Nikdy to nevzdávej, můza je mrcha!-

Blog založen 2.4. 2013 ©

"Život květičí"

16. dubna 2013 v 22:25 | V. |  Téma týdne

"Život květičí"

Růžovounká sukýnka a zelený pláštík. Malý kvítek toť. Plaše pozoruje svět zkrz polámané větvičky. Není sám. Kolem jej obklopují poupátka jeho bratříčků a jako stráž kolem něj stojí několik zelených pupenů. ze kterých zanedlouho vyrostou lístky.
Na větvi vedle něj usedla sýkorka. Před chvílí ji viděl přilétat z protější jabloně. Jak krásně mává křidélky. A teď si hlasitě prozpěvuje. Jak rád by se k ní kvítek přidal, ale jak? Nemůže, je němý. A tak alespoň pohupuje svou růžovou sukýnkou. Sýkorka poznala, že se její zpěv kvítku líbí a přihone blíže a zpívá jen pro něj.
Padla tma. Kvítek je opuštěný, jeho malí bratšíčci již šli spát a nyní nerušeně sní. I on je po dlouhém dni unavený. Vždyť celou dobu zářil pro svět, v naději, že si jej, právě a jen jej někde všimne a pohladí. Kolikrát, když bylo po dešti, ronil pro své poslání drobné slzičky. Nic mu to však neblo platné, musí čektat dál.
I malý kvítek se už chystá ke spánku, přetahuje si svou sukýnku přes hlavičku a nakonec se zavře uplně. Zítra jej čeká další den plný slunce a ptačího zpěvu.
S ranní rosou se kvítek probudil a urovnal si sukénku, aby mu ji mohli všichni obdivovat. Nechal do sebe stéci jednu kapičku rosy, která upadla z větvičky nad ním. Co by se mu mohlo stát?
Když spadla rosa, začal se probouzet celý sad. Ptáčci se opět rozzpívali a hmyz se rozletěl na všechny strany. Kvítek pozoroval ze svého místa celé dění a přál si, dotknout se, alespoň jednou, zelené trávy. Tak krásně vždy voní a je tolik svěží. Když se podíval nahoru, spatřil nekonečnou záplavu modře a přál si alespoň jednou v životě se dotnout mraků.
Z nebeských výšek jej zpět na zem schodil podivný bzukot. Rozhlédl se kolem a spatřil jej. Malého čmeláčka s pěkně vypaseným bříškem, nemotorně se k němu blížil na křehkých křidélkách, která sotva udželaj jeho váhu. Kvítek se chtěl na návštěvníka zasmát, ale nemohl. A tak jen rozevřel svou sukýnku co mohl, aby si malý čmeláček mohl nabrat pylu.
Ten usedl dovnitř dvětu a sosal sladký nektar. Uvnitř se několikrát nemotorně opřel o podivný sloupek, který se mu ani trošku nelíbil. Když už do něj strčil po několikáté, naštval se a odlétl pryč.
Kvítek se za ním ještě dlouho díval a posmutněl. Čmeláčka si za tu krátkou dobu velmi oblíbil.
Na nářky však neměl čas, ani se nenadál a byla opět tma. Zavřel okolo sebe svou sukýnku a usnul.
Šel den za dnem a kvítek cítil, že se něco děje. Něco s ním. To se pomalu začal měnit v jablko. Den co den rostl plod, až sukýnka byla moc malá a spadla. Nas větvičce teď zbylo jej krásně červené jablíčko. To se rozhlédlo kolem a spatřilo, že i jeho bratříčkové se změnili k nepoznání. Jsou z nich teď takové veliké červené koule. Navíc jeblíčko zjistilo, že se nemůže na noc přikrýt svou sukýnkou, jak to doposud dělávalo.
Opět uplnynule mnoho dní a jablíčko spatřilo podivné stvoření, jaké ještě nikdy nevidělo. Blížilo se k němi na dvou podivných barevných větvých a s podivnou koulí z větviček. Vtom to k němu natáhlo další větev, které si před tím nevšiml a dotklo se jej to. Jablíčko ucítilo bolet nahoře a pak cítilo, jak padá k zemi. Zůstalo ležet na trávě. Ano, jablíčku se splnilo jedno jeho dávné přání. Bylo šťastné, protože znovu ucítilo tu svěžest trávy, na kterou, co se změnilo v jablko zapomělo. Mělo mnoho jiných starostí a na takové věci nevyzbyl čas. Po chvilce se však k němu opět natáhla ta podivná větev a zvedla jej. Chvíli jej držela a pak najednou jablíčko vylétlo do vzduchu. Zatočila se mu hlava a dopadlo zpět do té podivné měkké větve. Další jeho přání se splnilo. Ucítilo na sobě vítr a výšku. Pak se najednou ocitlo v té podivné kouli z větviček, která se nakonec ukázala nebýt příliš koulí.
Jablíčko cestovalo košíkem a postupně se k němu přidávali jeho kamarádi. Jablíčko bylo šťastné, jako nikdy dřív. Konečně se mohlo se svými bratříčky obejmout.
Jablíčko však nikdy nezapomělo na dobu, kdy bylo ještě křehký kvítek s růžovou sukýnkou. Vždy rádo vzpomínalo na malého čmeláčka i na noci pod sukýnkou. A když jej krájeli, ani to necítilo, myslelo na trávu a na nebe...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama