-Nikdy to nevzdávej, můza je mrcha!-

Blog založen 2.4. 2013 ©

Šipky štěstí

4. dubna 2013 v 22:10 | V. |  Téma týdne
Dívka kráčela hlubokým sněhem a černé dlouhé vlasy jí v ledovém větru poletovaly kolem hlavy, jako havraní křídla. V jejích hlubokých černočerných očích se zračila únava a bolest. Každým krokem, každým pohybem se v ní něco trhalo. I přes tu bolest, co cítila, šla dál a neohlížela se. Ta bolest ale nebyla bolestí z nějaké rány, nebo úrazu. Tak ji bolelo srdce. Zhluboka se nadechla a ledový vzduch ji zaštípal v plicích. Blíže si k sobě přitáhla teplý kabát, který stejně trochu profukoval. Šla už někoik hodin, nevěděla kolik, hlavně chtěla být co nejdál. Od něj. Od toho, co jí zlomil srdce. Viděla ho, jeho a tu nánu. Chtěla ho překvapit, uvařit mu něco dobrého a udělat si hezké dopoledne. Místo toho ho našla v objetí s touhle vychrlou blondýnou, která ani nevěděla, jak se vaří párky. Měla takový vztek a zároveň cítila něco jako bezcennost. Bez něj už nic nemělo smysl. Žádná radost už neexistovala, ne, když jí nemůže sdílet s ním. Nejhorší, co však cítila, bylo to, že ho stále miluje. Měla by ho nenávidět, ale ta nenávist, co cítila, patřila spíš jí samotné. Nejspíš udělala něco špatně, něco bylo špatně na ní. Nebyla dost dobrá, našel si lepší. Tím to bylo. Tak to cítila. Byla na dně. Nohy se jí už námahou podlamovaly, navíc sněhu jako by přibývalo. Vzhlédla a v očích se jí zaleskly slzy. Ne, to nebyly slzy, to jen ledový vítr jí řezal do očí, nepřipouštěla si dívka. Spatřila cestu, nebo spíše rozcestí. Probrodila se sněhem až tam, na upravenou cestu. Uviděla rozcestník a popošla k němu. Hlavou vzhlédla vzůru, tam nahoře seděl havran. Na rozcestníku byly dvě šipky, i když cesty byly tři. Na šipce, která ukazovala vlevo stálo: Za svým srdcem. A na šipce vpravo stálo: Za svým rozumem. Dívka chvíli stála a prohlížela si cesty. Obě vypadaly na první pohled zcela stejně. mohla by se vydat tou třetí cestou, tou nepojmenovanou. Proč neměla jméno? Otázky jí vířily hlavou, a tento podivný rozcestník se jí nelíbil. Přesto jí něco táhlo k cestě vlevo. Hlas v hlavě, nebo počkat, v srdci jí napovídal, aby se vydala právě tou cestou. Ale hlava jí říkala, aby se vydala tou vpravo. Srdce má zlomené a tolikrát už jí zklamalo. Když se vydá cestou vpravo, šeptal jí hlas, už nikdy nebude nešťastná. Dívka nevěděla, na jakou stranu se má vydat. Věřila v sílu lásky, ale také věřila rozumu. Nakonec se rozhodla... Půjde vlevo. Jakmile vykročila, cítila se, jakoby se právě probudila z osvěžujícího spánku. Nohy jí už nebolaly a na srdci jí něco hřálo. A jak šla dál, ten pocit se stupňoval. Ale kam vůbec šla? Nemá cíl. Nemá důvod mít nějaký cíl, vše jí bylo ukradené. Cesta byla naprosto rovná, upravená, přesto, že civilizace byla bůh ví jak daleko. najednou začala přemýšlet, proč si vybrala právě tuto cestu? Protože v lásku přeci jen věřila víc než rozumu a tak nějak doufala, že ji dovede někam, kde nebude existovat zrada. Jaké bylo její překvapení, když došla k domku svého přítele. Přesně před jeho zahradu, pak spatřila i zbytek vesnice. Ale jak to? Touto cestou přeci šla už tolikrát a k žádnému rozcestí, od kterého tentokrát vycházela, nedošla. Ohlédla se, ale cesta jako by se za těch několik okamžiků naprosto změnila. Byla dost neupravená a vedla za zatáčku, přesto, že ona šla stále rovně. V tom se otevřely dveře a tam stál její přítel. Dívka měla chuť se otočit a utéct, dřív, než jí začne zahrnovat omluvami, jaký to byl s tou blondýnou omyl. Ale zůstala stát, musela. Něco ji k tomu nutilo. "Anno.", řekl, ale neusmál se, jak to většinou dělával. "Nechceš jít dál?" Dívka jako ve snu vešla za ním do domu. Nechápala, proč to udělala, když jí tolik ublížil a ona si teď klidně vejde za ním do domu. Oba se ocitli v obývacím pokoji. "Chceš čaj?", zeptal se muž. "Ne, nechci. Jediný co chci je, aby jsi mi to vysvětlil. Proč?", řekla dívka a poslední slovo témeř zašeptala, jak se zalkla. "Anno, vím jak to muselo vypadat, a také vím, že nestojíš o omluvy, ale..." "To máš naprostou pravdu! A ušetři si prosím i tyhle řeči. Nepřišla jsem sem poslouchat předčítání erotických romámů!", řekla naoko naštvaně, ale uvnitř jí svíral spíš smutek, než vztek. "Já vím, já vím. Řeknu ti to celé od začátku. Dnes ráno za mnou přijela bez ohlášení má bývala spolužačka ze střední, protože jela náhodou kolem..." "Evidentně hodně dobrá kamarádka...", skočila mu do řeči dívka. "Ano, je prava, že jsme spolu na střední chodili, ale to už je pryč.", pohlédl na dívku, ale věděl, že mu nevěří. "Pozval jsem ji na kafe a hezky sme si popovídalo. Pak zazvonil pošťák... A...", nadechl se. "Přinesl ten dopis, že táta umřel. Ona byla nablízku, tak mně objala, byl jsem tou zprávou zdrcený. Vlastně pořád jsem... A v ten moment, kdy mě objímala jsi přišla ty. Naprosto chápu, jak to muselo vypadat, ale muíš mi věřit. Tady je ten dopis." A podal zaražené dívce do ruky kus papíru. Ta jen zůstala sedět a zírala na něj. "Já ti věřím! Já ti věřím..." Objala svého přítele kolem krku a rozplakala se štěstím. Pak mu vyprávěla, jak se sem dostala a o té podivné cestě, kterou šla od rozcestí s těmi zvláštmi šipkami. "To byly šipky štěstí... Můj poklade.", zašeptal jí du ucha...

KONEC
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 4. dubna 2013 v 22:21 | Reagovat

Moc krásná povídka, četla jsem jedním dechem...

2 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 5. dubna 2013 v 0:47 | Reagovat

... ja chvilemi i druhym a tretim dechem :)

3 Pukína Pukína | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 9:01 | Reagovat

Krásné! A velmi dobře se Tvá povídka čte, povedla se:)

4 domovina domovina | Web | 9. dubna 2013 v 14:33 | Reagovat

Někdy by měl člověk věřit svému srdci víc, než tomu, co vidí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama