-Nikdy to nevzdávej, můza je mrcha!-

Blog založen 2.4. 2013 ©

Když se podívám z okna

5. dubna 2013 v 16:00 | V. |  Úvahy
Je zimní jaro. Dalo by se to tak říct. I když vlaštovky už přilétly, jen několik kilometrů za Prahou jsou sněhové závěje, nemějící v úmyslu roztát. Mráz prostupuje vším živým, je nelítostný.
Suché větve stromů, mi připadají, jako by je zachvátila křeč a oni v podivném bolestivém pokřivení nehybně stáli na zahradě. Na železných sloupcích plotu je bílý potah, podpis mrazu. Když se jej snažíte ze železa seškrábnout, zůstane vám za nehty. Jako nějaký příživník, který z vás vysává život, energii. Promrzlá hlína na záhoncích v klidu čeká, až z ní začnou růst květiny. Jak dlouho bude čekat? Co když všechny semínka, která se na podzim v půdě uložila, aby přečkala zimu už spálil mráz?
Je to neuvěřitelně depresující čas. Touhle dobou jsem loni byla s kamarádkami v aquaparku, jen v lehoučkých letních šatech, a přesto mi bylo strašné vedro, až sem se potila.
I obloha zůstává zatažená, jakoby už nikdy nechtěla propustit na zem sluneční paprsky, které by snad zimu trochu zastrašily. Šedé mraky jsou nad městem, jako bílá plachta, co se přetahuje přes mrtvé. Copak se barvy vytrácejí ze světa?

Trocha blouznění:
Mám chuť odletět, někam hodně daleko. K moři, k dnům prosvíceným sluncem a k teplým letním nocím, kdy cikají cikády. K osvěžujícímu melounu, jehož šťáva vám za letních dnů kape do dekoltu. Vrátit se dnům, kdy si jen tak vemete karimatku a jdete si na zahradu kreslit. K době, kdy s přáteli jezdíte na koloběžce v kraťasech do městské knihovny. Dny plné zábavy na táboře. Dny štěstí, když s rodinou obědváte v malebné hospůdce pod hradem a víte, že za pár okamžiků budete opět nasedat na kola. K těm dnům plným barev...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama